1. Nečekáné věci

16. července 2007 v 18:49 | Arya-Melody |  Harry Potter a poslední souboj
Tady je první kapitol k souboji, je trochu zvláštní ale doufám že se vám bude líbit. Za chyby v pravopisu se omlouvám s ČJ nejsem kamarádka.=)
Arya-Melody
,,Harry!!! Harry!!", notak vstávej musíme jet k tvému strýčkovi a tetě. Třásla s ním vytrvale hnědovlasá dívka. Harry se převrátil se zabručením na druhý bok a ignoroval otravného vetřelce, který ho už dobrých deset minut tahá z postele. Hnědovlasá dívka se už se značnou netrpělivostí viděnou na jejím obličeji odhodlaně postavila a promluvila.
,,Dobře Harry, když to nejde po dobrým půjde to po zlým." Vytáhla svojí hůlku a pronesla nějaké kouzlo, které Harry ke své smůle neslyšel. V tu samou chvíli se však dozvěděl co dívka pronesla za kouzlo. Z hůlky, kterou držela v rukou vystříkl proud ledové vody který dopadl přímo Harrymu do obličeje. S hlasitým klením vystřelil z postele jako blesk, a postavil se. Na obličeji, který měl mokrý se mísil vztek s překvapením. Voda mu vytrvale tekla po celém těle dolů.
Pomalu a naštvaně se otočil na svojí kamarádku, která podle všeho měla co dělat aby nevyprskla smíchy, poznal to podle nebezpečně cukajících koutků.
,,Hermiono, to si mě nemohla vzbudit normálně??" řekl jí trochu zvýšeným hlasem a se zaujatým výrazem čekal na její odpověď. Jakmile to Hermiona uslyšela zadržovaný smích jí rázem přešel a naštvaně řekla.
,,Jo, to bych ráda kdyby to šlo. Taky jsem to zkoušela asi deset minut, jenomže to by se tobě muselo chtít!!" Harry už měl na jazyku kousavou odpověď, která by ho ospravedlnila, že kdyby ona měla před sebou několik týdnů u otravných mudlů, kteří ti nedají na chvíli pokoj tak by se jí taky nechtělo vstávat. Hermiona ho však předehnala.
,,Já vím, že se ti tam nechce Harry, ale musíš, a já nemám náladu se s tebou hádat už po ránu, takže se převleč a pojď dolů. Paní Weasleyová nás volá na snídani."
Harryho pozvala rodina Weasleyových, aby u nich bydlel dokud nebudou prázdniny. Dny, které strávil v Doupěti pro něj byly vždycky jedny z nejkrásnějších, ale celá rodina ho musela přemlouvat aby u nich zůstal do začátku prázdnin, než bude muset jet k Dursleyovým. Nechtěl je dostat do zbytečného nebezpečí, avšak byly tak neůstupní že nakonec svolil. Bohužel prázdniny dnes už začali takže on se chystá ke své tetě, strýčkovi a vypasenému bratránkovi Dudleymu, který drží už několik let svojí neúspěšnou dietu.
Harry si nasadil kulaté brýle, které mu kdysi koupili Dursleyovi, zatímco Hermiona si zastrčila svou hůlku do kapsy a rázně vyšla z jeho a Ronova pokoje. Ron už byl zřejmě vzhůru, protože v posteli nebyl.
Harry by nebyl tak unavený, kdyby ho v noci pořád nebudili noční můry o smrti Brumbála. Od té doby co Brumbála podle Harryho největšího kouzelníka všech dob, zavraždil jeho nenáviděný a bývalý profesor lektvarů Severus Snape, pomalu ztrácel naději na to, že by mohl někdy porazit Voldemorta. Věděl že to musí být právě on kdo zabije Voldemorta nebo zemře, avšak skutečnost že musí být vrahem nebo mrtvým a nechat všechny jeho blízké napospas zlu, byla příliš děsivá. Jediní kdo věděli o pronesené věštbě byly jeho dva kamarádi a on sám. Pořád dokola si opakoval otázku proč to musel být zrovna on. Jak rád by byl obyčejné dítě, které jako každý rok nastupuje do oblíbených Bradavic, a zase se s nimi loučí a jede zpátky za svou rodinou. To však nebylo a nikdy nebude možné, a on to moc dobře věděl.
Pomalu a neochotně se začal převlékat. Paní Weasleyová mu vyžehlila všechno oblečení které měl připravené na pobyt u Dursleyových. Moc dobře věděla že Harry u rodiny Dursleyových nemá ani za mák té péče, kterou mu dávali tady. Harry za ní byl také patřičně vděčný. Měl Weasleyovi rád, byla to pro něj něco jako rodina, spolu s Hermionou a Remusem.
Malátně ještě napůl rozespalí i přes Hermioninu ,,ranní spršku" šel dolů do kuchyně, ve které určitě podle jeho mínění, bude celá Weasleyovic rodina.
Když vešel, obrátili se k němu všichni sedící okolo stolu, kromě Ginny, která zarytě koukala do stolu. Od rozchodu na Brumbálově pohřbu vypadala zničeně, s nikým se nebavila a hlavně s Harrym ne. Harrymu to bylo líto. Měl ji rád a ona jeho, moc dobře to věděl, ale nechtěl jí vystavovat zbytečnému nebezpečí. Harrymu lezlo na nervy jak na něj všichni stále hledí. Od té doby co byly z Brumbálem hledat viteál v podobě Zmiozelova medailonku, se na něj všichni dívali s jistou opatrností, očekáváním, zvědavostí. Měl pocit kdyby jim řekl ať se ptají, že by na něj okamžitě všichni vybalili salvu otázek. Nikdo se však nezeptal, a za to byl Harry vděčný. V těch pohledech toho bylo mnoho ale Harry neměl chuť se jimi zabývat. Úkosem pozdravil a posadil se.
Paní Weasleyová mu okamžitě nacpala na talíř několik topinek a nalila mu čaj. Harry byl rád, že začal obvyklý ruch po ránu. Paní Weasleyová začala znovu běhat po kuchyni sem a tam a neustále si pro sebe něco mumlala. Zatímco Ginny se zvedla, a tiše bez pozdravu jako myška se vytratila s kuchyně. Harry si toho však všiml, neustále jí pozoroval, nemohl se na ni vynadívat. I když se tomu bránil pohled mu vždycky nějak samovolně sklouzl na ni.
Po snídani šel s Ronem a Hermionou do pokoje, kde měl svoje věci. Šli tam také z toho důvodu, že si musí zabalit věci k Dursleyovým do svého velkého bradavického kufru.
Hermiona si sedla na postel spolu s Ronem a zarytě mlčeli. Po chvíli trapného ticha se už Harry neudržel a vypálil na ně.
,,Tak co se děje?" Oba se nejdřív podívali šokovaně na něj, pak na sebe a pak zase na něj. Ron trochu zdráhavě začal.
,,No víš Harry, ona jako mamka víš. Nám jako řekla víš, že jako… že no, jako že prostě no-
,, No tak už to vybal, dělej!!" Vykřikl na ně něj netrpělivě.
Tentokrát se slova ujala Hermiona.
,,No prostě Harry my jsme se s paní Weasleyovou dohodli na tom…. ehm…., že prostě pojedeme s tebou k Dursleyovým." Harry na ní chvíli koukal s pootevřenou pusou a vyvalenýma očima. Hlavou se mu honili myšlenky tipu: To má být vtip?? Vždyť se Dursleyovi zblázní až zjistí že jedou se mnou. To teda nepůjde! I přes to že se mu hlavou honili tyto myšlenky v hlouby duše byl rád. Nakonec se vzpamatoval a vychrlil že to v žádným případě nepůjde, že by strýc Vernon zešílel vzteky kdyby tam jeli. Vyjmenoval jim spoustu argumentů proč by tam neměli jet, ale Hermioně a Ronovi viditelně stouplo sebevědomí, po tom co mu to řekli, a nenechali se jen tak odbít.
,,Harry ale proč ne? My už můžeme kouzlit takže by jsi to tam měl jednoduší a hlavně by jsi tam nebyl sám. Vždyť Dursleyovi se vůbec nemusí dozvědět o tom že tam jsme. Já bych mohla pomocí kouzel vybavit tvůj pokoj, a hlavně zvětšit. Mohli bychom se mezi tím naučit spoustu nových kouzel, které by ti mohli pomoct v boji proti Voldemortovi!" Ron při vyslovení toho jména mírně nadskočil a zatvářil se zděšeně.
,,Ale prosím tě Rone, nech už toho. Harry to jméno říká už od prvního ročníku mohl by sis na to zvyknout a naučit se ho říkat taky. Vždyť je to jenom prachobyčejné jméno." Po seřvání Rona se však vrátila zpět k projednávané věci.
,, Harry, prosím. Vždyť mi jsme tví největší přátelé tak proč by jsme nemohli jet s tebou?" Harryho v tu ránu napadla stejná otázka. Proč vlastně ne?? Vždyť Hermiona má pravdu, můžu se za tu dobu naučit spoustu nových věcí a zároveň být v bezpečí s Hermionou i Ronem.
,,Jo Harry, Hermiona má pravdu. My ti v tom učení kouzel můžeme taky pomoci." Ozval se nabručeně Ron. Zřejmě byl naštvaný na Hermionu kvůli tomu jak ho seřvala, ale zároveň i na Harryho, že je nechce s sebou.
Harry už nevěděl co má vymyslet na to, aby je přesvědčil o tom, že s ním nemají jet. V domnění, že už mu nezbývá nic jiného slabě přikývl.
Hermiona s hlasitým výskáním vyskočila z postele a skočila Harrymu kolem krku. Ron se šťastně usmíval a nakonec pronesl.
,,Harry tak teď by se měl Voldy bát." Jen co to dořekl Hermiona se pustila Harryho, překvapeně se podívala na Rona, který si mezi tím stihl zakrýt pusu rukou jako když řekl něco co stojí za uvěznění do Azkabanu. Harry se na něj díval taky trochu zaskočeně. Jako jedna z mnoha rodin se báli i Weasleyovi říct černokněžníkovo jméno, avšak Harry ještě neslyšel, jak někdo říká Voldemortovi ,,Voldy." Hlasitě se začal smát. Po chvíli i Hermiona se přidala ke společnému veselí. Ron stále ještě zaskočený sám sebou na ně všechny koukal. Po chvílí pasivního smíchu se stále ještě pohuhňávající Hermiona zeptala.
,,Jak si na to proboha přišel? Voldy. No tak to je něco."
,, Mě se to teda líbí." Prohlásil po chvíli uvažování Harry.
,,Umíte si vůbec představit kdybych na něj vyrukoval se jménem Voldy??" Tentokrát se začal smát i Ron, stále ještě trošku zaskočený.
Bylo to vůbec poprvé co si Harry a vlastně i Ron a Hermiona dělali srandu s tak vysoce obávaného kouzelníka jako je lord Voldemort. Harry měl taky takový podivný pocit, že by to dělat neměl, ale nakonec si řekl, že když nebude podceňovat jeho síly může si z něj dělat srandu kdy chce.Vždyť to je to samé jako strach ze jména.
Po další salvě smíchu si to Ron odpelášil do kuchyně že má zase hlad, a Harry zůstal v pokoji sám spolu s Hermionou.
Chvíli bylo trapné ticho, ale nakonec promluvila Hermiona k Harryho smůle o né moc veselém tématu.
,,Harry, a co Ginny? Neměl by si se s ní rozloučit než odjedeš k Dursleyovým? Zůstane tady sama takže by si mohl." Ukončila svůj monolog.
Hermiona se na něj podívala tím svým tázavým a zároveň i pronikavým pohlede a Harry musel sklopit oči. Chvíli přemýšlel nad tím co mu Hermiona řekla a pak nerozhodně odpověděl. ,,Rozloučím se s ní, ale nechtěj po mě abych se k ní vrátil. Už tak ohrožuji vás všechny tím že tady vůbec jsem a nechci to ještě zhoršit."
,, Sakra Harry ty vůbec nechápeš poctatu věci. Jí je jedno jestli jí někdo zabije nebo ne. Ona chce být s tebou a já vím že ty chceš být s ní!" Řekla zvýšeným hlasem. Chtěla pokračovat ale Harry jí přerušil.
"Tohle zase nechápeš ty Hermiono. Já nechci aby se jí něco stalo stejně tak nechci aby se stalo něco tobě, nebo Ronovi. Ty nevíš jak by jsem se cítil kdybych mohl za to, že by někdo z vás zemřel. Stačil mi Sírius-"
,,Za to ty přece nemůžeš, vždyť- " Tentokrát jí přerušil Harry. Teď už skoro křičel.
,,Hermiono, už tak je to pro mě dost těžké tak mi to prosím nestěžuj. Ty nevíš co to je mít na krku tu pitomou věštbu! Divím se sám sobě, že se ještě dovedu smát! Tak mi to prosím nestěžuj ještě ty." Zopakoval svou prosbu a podíval se na ni umlčujícím a tázavým pohledem. Hermiona se napřímila a s ledovým klidem pronesla.
,,Harry neříkám že vím jaké to je mít na krku tu věštbu , ale vím jedno, kdyby Voldemort chtěl tak už nás dávno zabije. On si nevyvírá podle toho jestli je někdo tvůj přítel nebo není. Lásku potřebuješ, ať chceš nebo nechceš, je to tak. Když už neposloucháš mě, tak si alespoň vzpomeň na to, co říkal vždycky Brumbál. Toho snad už poslechneš."
Harry byl jak omámený tím co řekla. Hermiona zjevně potěšená svým prohlášením vyšla z pokoje, a zanechala Harryho samotného se svými zmatenými myšlenkami……….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama