I. Zboření mého světa

9. února 2008 v 22:48 | Arya-Melody |  ...Sobě nesouzeni...
Ahojík všichni. Mám tu pro vás novou kapitolovku. Je zase trochu o nečem jiném. Rovnou jsem sem hodila uvodní kapitolku, doufám že se vám tadyta povídka bude líbit. Je to o holčině která už od malička bydlí v mudlovské rodině a nemá potuchy co se jí stane čtrnáctým rokem. Mno tak doufám že vás to aspoň trochu chytne. Omlouvám se za chyby a přeju hezké počtení.
Arya-Melody

Jmenuji se celý jménem Susanah Samara Simonsová, když to začalo bylo mi čtrnáct let. Jako každá normální holka v mém věku mi záleželo jen na pár věcech. Být oblíbená, mít spoustu kamarádů na správných místech, a nějakého pořádného hezkého kluka. Problém byl v tom, že jsem spíše patřila mezi ten školní neutrál. S klukama ze třídy jsem se bavila občas i s někým z vyšších ročníků, ale že bych patřila mezi vrchní vrstvu nejhezčích holek na škole to se taky říct nedalo. Někdy jsem si říkala že to je asi proto že jsem bruneta nebo já nevim ale většina holek jsou u nás na škole blond. Ne že bych v té době byla nějaká příšerka S.R.O. ale víte jak to myslím ne? Prostě jak už jsem říkala, neutrál.
Teď si však říkám jaká jsem byla když to řeknu naplno blbka. Od mých čtrnácti let se vlastně komplet můj celý život od základů vyměnil. A když říkám celý, tak to myslím vážně. Moje nejlepší kámoška už není mou nejlepší kámoškou. Už jí skoro nepotkávám. Málokdy se mi jí podaří vůbec někdy zastihnout. I když by jsem se s ní ráda výdala častěji, ale nemůžu jí vystavit takovému nebezpečí jednině kdyby to bylo nejnutnější. Zatím jsem se ale do takové situace ještě nedostala. Naštěstí. brzy se dozvíte proč.
Musela jsem si najít úplně nové kamarádky, rodinu všechno, úplně v novém prostředí. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom kdo doopravdy jsem. Jo byla jsem ve škole taková ta neutrální, ale ve čtrnácti letech si už člověk prostě zvyká na určité zázemí, na lidi, které zná a má je rád. A já jsem tohle všechno musela od základů změnit, i když většinu toho za mě udělali jiní. Neměla jsem prostě jinou možnost. Začalo to asi nějak takhle, . . .
Šla jsem ze svojí nejlepší kámoškou Lucy ze školy. Taky jak jinak. Byli jsme vždycky pro všechnu srandu takže jsme se pořád smáli i po cestě domů. S Lucy byla navíc hrozná sranda. Proto jsem jí taky měla moc ráda, uměla rozesmát i v té nejhorší chvíli.
Bydleli jsme v jižní části Anglie, kousek od Londýna. V malém městečku jménem Bezov. Já vím, já vím je to trochu praštěné jméno, ale prostě jsem se tu narodila. Domek jsme měli dál od středu města, takže jsem to měla docela daleko ze školy a zase tam. V té době mi to docela vadilo protože jsem byla odříznutá od všeho dění ve středu města. Bydlela tam většina lidí ze třídy, takže se u mě stavovala jenom Lucy, která ale bydlela o blog dál. Nebyla to ale zas až taková dálka.
Ten den jsme měli odpolední vyučování, byla zima takže už docela tma. Narozdíl od jiných míst tady zrovan nesněžilo, jenom mráz a tenká vrstva náledí. Už jse se loučila celá rozesmátá se svojí kámoškou a zabočovala směrem domů. Celý den jsem nejedla takže jsem měla hlad. Když se přede mnou konečně objevil náš dům, zrovna jsem myslela na moje oblíbené jídlo řízky s kaší a na to, že tam na mě možná čekají. Doufala jsem ale že mi je můj milovaný starší bratr všechny nesnědl, což on měl v posledních letech ve zvyku.
No jo no, brácha, někdy mě štval ale jinak jsem ho měla strašně moc ráda, ale v tu dobu jsem si to neuvědomovala. Ze snění mě však vytrhla ohlušující rána a výkřik, pak zase rána a další výkřik. Myšlenka na jídlo se mi okamžitě vytratila z hlavy. S hrůzou jsem zjistila že to všechno jde od našeho domu. Do morku kostí mi prostoupil strach a obrovské obavy o své nejblyžší. Měla jsem je oprávněné, i když jsem se modlila aby to tak nebylo.
Rozeběhla jsem se k brance rychle jí otevřela schodila ze zad svou tašku a utíkala k domu. Uběhla jsem však jen pár metrů a někdo me popadl za ruku a zastavil. Vylekaně jsem se na toho dotyčného podívala a spatřila starého pána, který ale vypadal jako by překypoval energií. Z domu se stále ozývali rány. Nemohla jsem tady stát jako dřevo a nic nedělat. Musela jsem jim jít pomoct i když jsem prakticky neměla páru co mají být ty zelené a červené záblesky světla.
,,Puste mě, musím jim jít na pomoc." zakřičela jsem na starého pána. Až teď jsem si všimla že je poněkud divně oblečený. Na hlavě měl špičatou čepici a dlouhé vlasy a vousy mu splývali spolu se světle modrým pláštěm. Měl jasně modré pronikavé oči. Co mě ale nejvíc zarazilo byla jiná věc, na naší zahradě se totiž z ničeho nic začali objevovat další lidé podobně obléknutí jako ten pán který mě pevně držel za předloktí. Vr ukou drželi podobně klacíky jako ten pán ale i na tu dálku jsme poznala že je každý úplně jiný.
Vůbec jsem nechápala jak se tady tak náhle mohou objevovat. Odtrhla jsem od nich pohled, teď se přeci nemůžu zajímat o nějaké objevující se lidi s klackama.
Docela mě začínalo štvát že tady pořád nečině postávám a nějaký stařec mi zabraňuje v tom aby jsem šla pomoct své rodině. Vždyť přece ta byla v ohrožení né já.
,,Tak sakra puste mě. Já nemám čas se tady s váma vybavovat. Jestli jste si nevšim tak náš barák vypadá jako kdyby měl každou chvíli spadnout. A víte kdo je v něm?? Moje rodina, táta, máma, brácha, takže mě sakra konečně nejchte bejt." V té době jsem byla zvyklá se s nikým moc nemazlit. Koutkem oka jsem zahlédla jak se ti lidé kteří se tu znenadání objevili rozeběhli k domu. Asi měli v plánu vyrazit dveře s nějakým otevíráním se ani neobtěžovali ale nemuseli to praktikovat protože je někdo vyrazil z druhé strany. Ze dveří okamžitě vyběhli další lidé tentokrát zahalení v černých pláštích. Všimla jsem si že měli také ty klacíky. Začali s nimi podivně mávat a když z nich začali létat podobné záblesky světla jako jsem vyděla v oknech tak jsem si už začínala myslet že mi asi šplouchá na maják nebo co.
Koukal jsem na jednoho muže který švihl tím klacíkem a v zápětí z něj vylétl červený paprsek a když narazil do jedné osoby v černém tak se ta osoba zhroutila na zem. vůbec jsem to nechápala. To přece není možné aby z klacku vylétavali paprsky které pak skolili dotyčného do kterého narazí. Přesto všechno jsem se ale snažila pořád vymanit ze sevření toho starce. Bylo ale na tak starého člověka nezvykle pevné.
Kdyby nebyl tak starý nejspíš bych použilo síu. Nebo když to řeknu narovinu tak spíš násilí. To je taky podle mě ve většině případů osvědčená metoda. Samozřejmě když selžou všechny ostatní.
Zmateně jsem se rozhlédla po okolí. Ti lidé všude okolo vykřikovali divné slova jedno jsem stačila pochytit bylo to něco jako ,Protego'. Pomalu jsem si začínala říkat že by se mi taky takový klacík hodil. Stařík mě ale s přemýšlení vytrhl protože mě hodil za nejblyžší křoví na naší zahradě.
Na to začal stejně jako ostatní mávat přihlouple klacíkem. Pak jsem ho ale už nesledovala protože se konečně naskytla moje možnost. Vyběhla jsem z úkrytu. Věděla jsem že zadní dveře u domu budou otevřené a možná to tam nebude vypadat tak katastrofálně jako tady. Snažila jsem se běžet co nejrychleji, tak aby mě nikdo neviděl. Bála jsem se, pár metrů ode mě zuřila bitva a já neměla páru co se to tam přesně děje. K mojí smůle mě ale viděl ten starý pán. Všimla jsem si, že jakmile se on pustil do bitvy tak osoby v černém začali mizet.
Schovala jsem se za zdí a přeběhlak zadním dveřím, které jak jsem čekala byly odemčené. Začínala jsem si říkat že je štěstí že brácha má takovéhle zlozvyky. Jen co jsem si na něj ale vzpomněla tak mě zachvátila panika s toho co se mu stalo nebo stane.
Potichu jsem otevřela dveře. Pak jsem zalezla dovnitř ale než jsem je zavřela slyšela jsem jak ty postavy volají. Zjevně to byl mužský hlas a zněl trochu vyplašeně.
,,Je tady Brumbál, všichni běžte pryč, PRYČ." křičel neustále. Až jeho hlas umlk zjevně už byla většina těch lidí pry. Přesto jsem se ale snažila počínat si potichu, co kdyby,.....
Neměla jsem páru kdo ten Brumbál je. A ani jsem nad tím moc dlouho nepřemýšlela. Přešla jsem přes malou chodbičku kde byly jedině kytek a další zbytečností, ke dveřím do kuchyně.
V kuchyni jsem se musela chvíli zastavit protože mě tak zarazilo jak to tam vypadalo. Všechno bylo převrácené, zničené. Už to ani nevypadalo jako kuchyň. Spíše jak nějaké skladiště. Rozběhla jsem se tedy dál. Na rychlo jsem nahlédla do obývycího pokoje kde to nyvypadalo o moc lépe. Nemohla jsem ten pohled snést jak se můj domov bortí takže jsem to radši hned zase vzala po schodech do prvního patra. Měla jsem chuť se rozbrečet a těm všem co to udělali dát osobně řeknu to slušně na pusu.
Schody jsem přeběhla po dvou a rvnou zabočila do bratrova pokoje. Brácha ležel s roztaženýma rukama i nohama na zemi vedle psacího stolu s počítačem. Bylo mi jasný že když přišli tak jako vždy u něj seděl. To byl další z jeho zlozvyků.
Vyděšeně jsem k němu přešla a přisedla si k jeho bezvládnému tělu. Nemohla jsem uvěřit tomu že by byl snad mrtvý. Pořád jsem v sobě uchovával naději že vyskočí na nohy a začne se smát tím svým provokatyvním smíchem že si ze mě zase utahuje. Říkala jsem si že je třeba jenom omráčený, ale nebyl. Nedýchal ani neměl žádný tep. Nejvíce mě ale vyděsily jeho oči byly otevřené bez života, prostě prázdné. Při pohledu do nich jsem se snažila najít tu jeho energickou jiskru kterou jsem vždy výdala. Teď tam ale nebyla. Už jsem to nevydržela a na bratrův obličej začali kapat moje slzy. Sklonila jsem se k němu ještě níž a objala ho. Uvědomoval jsem si že to je už asi naposledy.
Mrkáním jsem se snažila rozehnat slzy které se mi pořád drali napovrch. Nesnášela jsem když brečím. Byla to pro mě něco jako hrozná potupa. Jak přece může někdo jako Susanah Simonsová brečet??
Když jsem tak mrkala všimla jsem si že kousekod bráchovy hlavy je ten podivný protek. Jeden s těch mužů jej asi upustil. Vypadal jinak než z dálky. Nebyl to obyčejný klacík jak jsem si myslela ale neobyčejně vytvarovaný proutek. Byl dost zajímavý. Odlepila jsem se od nehybného bratra. Dala jsem mu pusu na čelo a klekla si. Nemohla jsem si pomoct ale pořád jsem na něj musela koukat.
Nezvlykala jsem, jen mi po tvářích stéhali proudy slz.
Najednou jsem za sebou uslyšela šramot. Polekaně jsem na původce toho šramotu otočila. Doufala jsem že to bude myš nebo tak něco ale bohužel nebyla. Byl to jeden z těch mužů oděných v černém plášti. Zjevně byl zraněný takže se pohyboval velice pomalu a neohrabaně. Když me spatřil na tváři se mu usadil zlomyslný úšklebek. Připadala jsem si jako blbec protože jsem musela projít kousek od něj.
Na to se ale stalo něco co jsem nemohla pochopit.Nevěděla jsem co mě k tomu dovedlo. Asi instinkt nebo co, ale dost mě to vyděsilo.
Muž zvedl ruku ve které držel podobný proutek ale ne úplně stejný jako ležel kousek ode mě. V tom mě to napadlo. Nahmátla jsem právě ten zajímavý proutek a napadlo mě jedno to divné slovo které vykřikovali všichni ostatní když se chtěli ubránit těm paprskům.
Ještě dřív než se ke mě paprsek červeného světla dostal který se objevil od proutku toho neznámého muže jsem z plných plic vykřikla
,,PROTEGO." Připadal jsem si jako idiot. Jak tohleto mohlo zabrat na ten červený paprsek. O co se to tady sakra snažím?? Jenomže ono to zabralo. Odrazilo se to ob neviditelné plochy přede mnou přímo mezi oči toho muže. Ten se skácel k zemi a zůstal na ní nehybně ležet. Zděšeně jsem hleděla na ten proutek a na svoje tuce. Snažila jse se to pochopit. Ale s každou blbostí co jsme bralo ve fyzice se to přelo jak jen mohlo. Aniž jsem si to uvědomovala, tak jsem se klepala jako osika. Doufala jsem, že ten muž stále žije. Z přemýšlení a zděšení mě však vyrušili kroky na schodech, byly rychlé.
Nedokázala jsem už ani ten proutek uzvednout. Klečela jsem na podlaze vedle bratra a pořád hleděla na ten proutek. Bylo to jak v nějakém spomaleném filmu. Když jsem se podívala ke dveřím kde už stála ta osoba která šla po schodech. Nevěděla jsem jestli se mám bát nebo být ráda že to je ten starý muž který ji předtím zastavil. Přejížděl pohledem mě jak zděšeně držím ten proutek a muže ketrý ležel kousek od něho. Zřejmě mu všechno docvaklo. Podle toho jak se chápavě tvářil. Proutek, který jsem tu celou dobu držela v natažené a roztřesené ruce jsem upustila. Jeho hlasité dopadnutí se neslo ozvěnou. Bylo to zvláštní.
Těkala jsem pohledem po celé místnosti. Od toho neznámého muže k lustru na kterém vysel malý pavouček. za normálních okolností bych něco vzala a zamáčkla ho protože pavouky přímo nesnáším, ale teď jsem si připadal jako v jiném světě. Ta tíha z bratrovi smrti. Všichni ti divní lidé, nechápala jsem to. Všechno bylo jenom velký zmatek. Nevěděla jsem co si mám myslet. Stoupla jsem si přece jenom to vypadalo divně když jsem tady klečela. Otřela jsem si rychle slzy s obličeje a podívala jsem se na muže přede mnou. Tvářil se né moc šťastně ale v očích měl podivný lesk. Něco ho očividně hodně šokovalo a zaujalo. Měla jsem nepříjemný pocit že to něco se týký mě. A také jsem měla pravdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 EILEENhp EILEENhp | 10. února 2008 v 10:32 | Reagovat

páči sa mi to .............zaujímavá téma a aj dej je zatiaľ v poriadku.........už mi nezostáva iné ako tešiť sa na pokračovanie.......:)

2 LiZinKa LiZinKa | 10. února 2008 v 12:59 | Reagovat

nooooooo velmi zaujimave..som zvedava na dalisu kapitolu:))

3 Zotara Zotara | Web | 11. února 2008 v 9:28 | Reagovat

NO musím příct, že to bylo zajímavé. Troufám si tvrdit, že je to jedna s tvých nejlepších kapitol co si kdy napsala. Je to strašně dobře popsané, vážně jsem valila oči. A taky ty pocity , jak si to vyjádřila vážně skvělé. určitě v tom pokračuj! :)

4 Dream Girl Dream Girl | 11. února 2008 v 20:43 | Reagovat

moc pěkný .......není co řešit fakt píšeš moc pěkně

5 ellion ellion | Web | 12. února 2008 v 15:18 | Reagovat

pekná povidka

6 panthy panthy | Web | 20. února 2008 v 13:50 | Reagovat

jo, musim souhlasit se Zotarou, je to zajímavý a tenhlke žánr ti fakt sedí :) Jinak nevim už co bych k tomu řekla, snad jen, že se ti to moc povedlo a těším se na další kapču :) Jak trapný, že? :DDDDD

7 Grey wolf Grey wolf | 6. března 2008 v 20:33 | Reagovat

Hmm.. zajímavý nevim co jinýho řict, možná jen to že se ti to povedlo.. rozhodně si přečtu další kapču..!

8 Anna Anna | 29. dubna 2008 v 23:05 | Reagovat

A dál? Jak to pokračuje?

9 Charisse Charisse | Web | 11. května 2008 v 21:54 | Reagovat

Pane jo, vypadá to dost dobře...

10 MarryT MarryT | Web | 1. června 2008 v 20:29 | Reagovat

Začíná to pěkně, taky bych si připadala jak debil, ale je super jak odrazila to kouzlo ;-)

11 bláňa bláňa | 4. prosince 2008 v 19:02 | Reagovat

Hezky, ale tady jsi to nemusela seknou, jem napnutý jak žehlící prkno!!! jen tak dál moc moc se mi to líbí!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama