II. Začátek

27. května 2008 v 21:43 | Arya-Melody |  ...Sobě nesouzeni...
Ahoj všichni, tak tu pro vás mám další kapitolu. Je docela dlouhá ale fakt nevím co bych vám o ní měla říct. Mám totiž pocit že poslední dobou mi to psaní nějak nejde. Tak vás prosím aby jste mi řekli vaše názory. Moc děkuju za vaše návštěvy i za vše co na tomhle blogu děláte. P.S. omlouvám se za chyby.
Arya-Melody

Roztřeseně jsem seděla na křesle, které by mi jinak připadalo velice pohodlné ale teď to bylo jako kdybych seděla na trní. Rukama jsem se objímala, třásla jsem se a byla mi zima. Byla jsem naštvaná na celý svět.
Naproti mně seděl profesor Brumbál. Jeho jméno jsem zjistila až po příchodu sem. Připadalo mi dost divné.
Zjistila jsem, že rodiče unesli ti muži v černých oblecích. Tahle informace mě dostala ještě hloub, než jsem byla před tím. Pořád jsem si opakovala otázku proč já?? Docela obyčejná holka z Anglie. Proč já?? Věděla jsem že na tuhle otázku mi asi nikdo neodpoví. A jestli se někdy někdo takový najde, tak to bude stát spoustu hledání.
Brumbál na mě byl milý jako jeden z mála a připadalo mi, že mě chápe a jestli ne tak že se o to aspoň snaží. Nakonec jsem souhlasila, že půjdu do jeho školy zvané Bradavice. Prý mám kouzelnické schopnosti, které se na té škole vyučují. Žádné rodinné příslušníky jsem neměla. Jenom rodinu která teď zmizela. Bratr mrtvý a rodiče, které jsem nevěděla jestli jsou naživu. Věděla jsem že nemám na výběr. To jediné mi proběhlo hlavou, když jsem se rozhodovala. Moc jsem to ani nerozebírala. Bylo mi divný že nějaký kouzla existují ale po tom co jsem viděla.
Moc dobře jsem věděla, že jdu do něčeho co neznám. Měla jsem ale pocit, že na tomhle rozhodnutí závisí několik let mého pokračování v životě. A jediný na koho jsem se teď mohla spolehnout byl profesor Brumbál. Na chvíli mě napadla Lucy, ale tu jsem hned zavrhla. Nechtěla jsem aby se dostala do takových problémů jako jsem teď měla já. To jsem jí nepřála. Když né já, tak ať aspoň ona si užije svůj život.
Než jsme odešli z našeho domu tak jsme ještě v rychlosti pohřbili bráchu na zahradě. Neměli jsme moc času. Přesně jsem věděla že naši sousedi, kteří byli vesměs drbny během chvíle zavolají policii tak jsem to nechtěla riskovat.
A teď jsem byla tady. V neznámé pracovně neznámého profesora na kouzelnické škole v Bradavicích. Chvílemi jsem měla pocit že jsem se asi zbláznila, že jsem uvěřila tomu co mi říkal profesor Brumbál. Jenomže to co jsem viděla mě pořád přesvědčovalo o tom, že to je pravda.
Po krátkém rozhovoru s profesorem Brumbálem, který obsahoval informace o tom, že přenocuji v provizorním lůžku přišla neznámá paní, která mě měla odvést na místo kde můžu přespat. Měla docela přísný obličej. Ani jeden z nich po mě nechtěl abych moc mluvila pouze krátké odpovědi. Ano. Ne. To bylo tak všechno.
Cesta byla docela dlouhá ale já jsem se o to moc nezajímala. Utápěla jsem se ve vlastních myšlenkách. Otázka kterou jsem si pokládala nejčastěji byla, co se mnou bude dál?? CO budu dělat?? Na to jsem si ale taky nedokázala odpovědět.
Za chvíli jsem dorazili k nějakému obrazu který se otevřel přešli jsme velkou místnost s krby a sedačkami přes dlouhé schodiště a zastavili jsme se u jedněch z mnoha dveřích na schodišti.
,,Budete spát ještě s třemi dalšími žáky. Je to narychlo takže vám nemůžeme sehnat samotnou místnost. Nemusíte se však obávat zajistím aby vás nerušili. Ráno až se vzbudíte za vámi přijdu takže se snažte nikam nechodit. Bradavice jsou dost velké aby jste se neztratila.'' mluvila potichu aby nevzbudila ostatní spící žáky. Jenom jsem zakývala hlavou na srozuměnou a paní z přísným zevnějškem otevřela dveře do ještě větší tmy než která byla v chodbě a zavedla mě dál. Ukázala mi postel kde budu spát a zase odešla.
Vypadala docela otřeseně. Všimla jsem si toho až teď když na její obličej zasvítil měsíc který byl po tu dobu zakrytý za mraky. Byl úplněk.
Když zaklaply dveře a zavrzala klika sedla jsem si na postel. Křečovitě jsem svírala hrany postele. Po krátkém hloubáním jsem si uvědomila že vlastně ani necítím moc velký smutek, ale ohromný hněv na ty kdo zabili mého bratra a unesli mé rodiče. Je jasný že jsem nepřekypovala radostí, ale tím že jsem byla zahlcená vším špatným jsem se upnula na jediný bod, který mě teď zajímal. Dopadnout a pomstít se těm, kteří za to mohou. To byl můj cíl, který jsem hodlala splnit.
Když jsem tak myslela zase na rodiče a bráchu tak mi zase začali téct po tvářích slzy. Začala jsem si za to nadávat. Susanah sakra vzpamatuj se. Přece se nebudeš chovat jako malá holka. Bohužel to ale moc nepomáhalo. Bylo to silnější než já. Tekli mi prostě jenom slzy. To bylo vše. Nakonec jsem si ale vzpomněla na to co mi vždycky říkávala máma když jsem brečela. ,,A víš že se ti čistí pleť když brečíš?? Ale zase to neprozpívá tvé dušičce tak neplakej Suzi.'' to mě nakoplo k tomu abych přestala. Dokonce se mi na tváři vyloudil i malý úsměv.
S myšlenkou na mamku jsem si lehla oblečená na postel a vyčerpáním po několika hodinách konečně usnula.
Ráno jsem se ale stejně probudila jako první v téhle místnosti, takže jsem toho moc nenaspala. Posadila jsem se a snažila se probrat. Hned mi přejel jako zrychlený film před očima včerejšek. Když mi došlo, že jsem se neprobudila doma a že jsem souhlasila s tím že budu v Bradavicích tak jsem si zase začala říkat že jsem se asi zbláznila. Bylo mi jasné, že takhle nějak to bude každé ráno. Tak jsem tedy vstala.
Potom jsem zamířila rovnou k oknu. Musela jsem si navyknout na oslepující světlo. Byli tam kopce sněhu. U nás žádný nebyl ale tady ho bylo spoustu. Byla jsem teda hodně daleko od našeho domu.
Chvíli jsem koukala na ty kopce bílé barvy a na velké jezero a spousty lesů okolo než jsem se rozhlédla znovu po pokoji. Pohledem jsem zamířila k postelím na kterých leželi tři rozvalené těla. Očividně to byli osoby mužského pohlaví. To mi teda na náladě moc nepřidalo. Už po ránu a tři bakterie rovnou vedle sebe. Jenom jsem doufala, že to nebudou otravní kluci jako ty u nás ve škole.
Nemohla jsem si však nevšimnout že jsou neobyčejně hezcí. Jindy by mi v hlavě začali pobíhat myšlenky že by jsem třeba konečně toho kluka mohla mít, ale teď mě to ani moc nezajímalo. Hezcí teda byli jenom ti dva co leželi vedle sebe každý na své posteli ten poslední vypadal spíš jako tlustá koule. Naposledy jsem je přejela pohledem a pak jsem se podívala i na celou místnost.
Až teď jsem si všimla toho že je v místnosti hrozný nepořádek. S pootevřenou pusou jsem si prohlížela vše v místnosti. Od špinavého prádla v rohu na židli po obaly od sušenek poházených vedle postelí. Ne, že by jsem já byla nějaký maniak na uklízení, ale i tohle na mě bylo moc. Co blázníš Susanah přece jim tu nebudeš uklízet ne?? Po krátkém přemáháním neuklidit tu, jsem to vzdala a šla uklízet s myšlenkou že to tu jen malinko poklidím.
Divila jsem se jak moc mi ta činnost pomohla. Přestala jsem aspoň na malé okamžiky když jsem se natahovala po papírku pod postelí myslet na rodiče a bratra. Zabralo mi to necelou půlhodinu. Pak jsem si sedla na zem a opřela jsem se o zeď. V pokoji se už aspoň dalo normálně sedět.
Za chvíli jsem se přistihla jak bezmyšlenkovitě koukám na strop. Mírně jsem zatřepetala hlavou a už jsem v duchu začínala nadávat na to, že tu ještě ta paní s přísným pohledem není. Musím prostě něco dělat nebo pořád budu myslet na tu jednu věc a můžu si rovnou lehnout pod kytičky.
Když už jsem měla chuť vstát a najít Brumbálovu pracovnu sama, tak se konečně otevřeli dveře a za nimi se objevil sám Brumbál.
Urychleně jsem vstala ze země a čekala co mi řekne. Posunky jenom naznačil, že mám jít za ním. Sešli jsme tedy dlouhé schody a pomalu vyšli.
,,Nečekal jsem že budeš vzhůru Susanah. Překvapila si mě.''
,,Jo, to se mi občas stává že lidi překvapuju.'' nemluvila jsem vesele spíš jen přirozená reakce. Brumbálovi jen slabě zacukali koutky, nevěděla jsem však jestli to byl smutný nepatrný úsměv nebo nějaký jiný.
',Teď půjdeme do mé pracovny, kde tě zařadíme do koleje. Pokud by ses chtěla zeptat hned ti to vysvětlím. V Bradavicích jsou čtyři koleje. Nebelvír. Kdyby tě to zajímalo tak ty jsi teď spala v Nebelvírské koleji. Pak je tu Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá kolej se vyznačuje svými vlastnostmi. Do které koleje se zařadíš tedy záležíš na tom, jaké máš vlastnosti. Kolej, bude něco jako tvoje rodina, takže si jí važ. Vím, že to je pro tebe těžké uvěřit tomu. Ani bych se ti nedivil, kdyby sis myslela že vedle tebe teď jde starý blázen, ale snaž se to přijmout. '' pokyvovala jsem hlavou a snažila jsem pochytit všechny informace. Tím jsem chtěla zahnat jiné myšlenky které pořád vyplouvali na povrch.
Došli jsme na kraj velikého schodiště. Celou dobu jsem věnovala pozornost jenom profesoru Brumbálovi teď však domluvil a já se rozhlédla po obrovské hale která byla přede mnou. Všude byli pověšené obrazy. Malé, velké, střední, bylo jich spousta. Včera jsem si jich také všimla ale jak jsem byla zabraná do svých myšlenek nevšimla jsem si jednoho detailu. ,,Oni se hýbou!'' byla jsem tak překvapená, že jsem si ani neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Docela potichu ale profesor Brumbál to slyšel.
,,Ano… docela obyčejná věc v kouzelnickém světě. Tím ti chci říct jednu věc Susanah. Je tu mnohem více zajímavějších věcí které zjistíš. Hýbající obrazy, to je jen začátek. Jsem tu už od jedenácti let a Bradavice mě pořád nepřestávají překvapovat.''
,,Tak tady se nudit nebudu.'' poznamenala jsem jenom tak pro sebe, profesor Brumbál mi však znovu odpověděl. On má snad uši všude.
,,Ne to určitě ne. I když většina bradavických studentů by asi řekla, že tu je často nuda.'' po tomhle prohlášení se mírně uchechtl.
Pak jsme šli už mlčky. Byla jsem dostatečně zabraná pozorováním obrazů, takže mi to ani nevadilo. Za chvíli už jsme stáli před chrličem. Obdivně jsem si chrlič prohlédla od shora dolů a zvědavě jsme se podívala na Brumbála.
,,Šumivé bzučivky.'' řekl najednou. Vůbec jsem to nechápala. A ani jsem nevěděla co to jsou šumivé bzučivky. Po řečení těhlech slov se však chrlič pohnul a odkryl točící se schody. Brumbál mi pokynul ať nastoupím na schody. Neváhala jsem dnes to vypadal zajímavěji než včera. Dotočili jsme se nahoru a vešli přes velké dveře do veliké kruhové pracovny.
Na zdích byli také pověšené obrazy většinou spících lidí. Na jedné straně byla ale ohromná knihovna až ke stropu plná staře vyhlížejících knih. Ani jedna nebyla však zaprášená. Očividně byli často všechny používané. Jak jsem si tohohle mohla nevšimnout?? Opakovala jsem pořád. To jsem asi musela být hodně mimo.
Pak jsem si ale všimla ještě něčeho zajímavějšího. Vedle velkého mohutného stolu za kterým teď už seděl profesor Brumbál seděl na pozlaceném bidýlku krásný rudě zbarvený pták. Tohle bylo to nejkrásnější co jsem kdy viděla. Vyzařovala z něj moc, krása, něžnost, nevěděla jsem jak bych ho měla popsat. Byl prostě krásný. Vyzařovala z něj podobná vnitřní síla jako z Brumbála. Byl jednoduše nádherný.
Dost dlouhou chvíli jsem na něj hleděla a po chvíli jsem si všimla toho, že profesor už sedí ve svém křesle a kouká na mě. Rozpačitě jsem zakoulela všemi směry očima a posadila se jak mi ukázal Brumbál.
,,Tak, něco jsem ti už vysvětlil. Usoudil jsem, že se ti asi naše škola líbí.'' pořád jsem koukala okolo.
,,Ano, je to tu hezké.'' odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.
,,Teď tě ale musíme zařadit do koleje. Nemáme moc času za chvíli začne snídaně a já tam musím být. A ty také. A předpokládám, že tam nechceš dorazit jako poslední. Po snídani ti řeknu víc. Už mám vše promyšlené.''
Přešel k jedné poličce na které byl starý záplatovaný klobouk. Vzal ho a přešel ke mně.
,,Nasadím ti ho na hlavu a on určí do jaké koleje půjdeš.'' vůbec jsem to nechápala. Si snad dělá legraci. Jak mě asi klobouk může zařadit do koleje?? Teď jsem si opravdu začínala myslet že vedle mě stojí starý blázen. Když na mě ale klobouk nasazený na hlavě promluvil, tak jsem tyhle myšlenky radši zahnala. Mluvil totiž na mě v myšlenkách. Což bylo ještě divnější.
,,Do jaké koleje by sis přála jít??''
,,A neměl by jste to tak náhodou vědět vy??'' řekla jsem bezmyšlenkovitě než jsem si uvědomila co chci vypustit s pusy. Navíc bych ani nevěděla co říct. Vždyť jsem nevěděla co ty koleje obnášejí.
,,Ano,.. to ano. Ale vybírám také podle voleb žáků a ne jenom podle toho jaké mají vlastnosti.'' mluvil trochu zamračeně.
,,A??'' nevěděla jsem co mu mám na to říct. Vždyť jsem v tomhle světě teprve pár hodin tak co by čekali.
,,Si odvážná… Nebojíš se říct svůj názor že??''
,,Když to jinak nejde.''
,,Ale ne vždy ti to přinese štěstí, koukám že nejsi zas tak hloupá. Možná ti to kouzlení půjde i docela dobře když se budeš snažit. Zameškané roky ti nic dobrého nepřinesou. Máš ale neobyčejně vyvinuté logické myšlení. Přece jenom něco na tom mudlovském světě bude.''
,,Neřekla bych, proti tomuhle.''
,,Zas tak odvážná ale nebuď, občas to škodí.'' dodal ještě kousavě.
Po krátkém tichu, které bylo pro mě docela dost dlouhé a mučivé se konečně znovu ozval.
,,Už je to jasné, je to Nebelvír.'' tím se jakoby stáhnul z jejích myšlenek a čekal na to až ho Brumbál zase položí na svoje místo.
,,Tak Nebelvír ano?? Myslel jsem si to. Občas se mi totiž povede odhadnout do jaké koleje by žák mohl jít.''
Sedl si znovu za stůl a podíval se na mě pochmurným výrazem.
,,Susanah, chtěl bych si s tebou promluvit o něčem jiném než je zařazení do koleje.'' zamyšleně na ní hleděl přes půlměsíčkové brýle na zahnutém nose.
,,Moc dobře si uvědomuji jak tě skutečnost toho že ti zemřel bratr a unesli zbytek rodiny trápí.'' z tváře mi zmizeli i ty poslední zbytky úsměvu. Tohle jsem vážně nechtěla probírat a zrovna teď, když jsem nemyslela jenom na to špatné a spíše jsem si všímala věcí okolo. Tohle rozptýlení ale rychle opadlo. Přestala jsem hledět Brumbálovi do očí a kmitala jsem očima po kruhové pracovně. Už to tady zase bylo. Skelné oči a třesoucí se hlas.
,,Nemusíš o tom mluvit, jen chci abys věděla, že jsem tu kdyby si něco potřebovala.'' tímhle to ukončil a já jsem byla štěstím bez sebe, protože jsem to aspoň mohla rozdýchat a nezačít zase brečet. Moc ráda bych se viděla teď v zrcadle. Určitě nevypadám dost k světu.
Brumbál vstal a přešel ke dveřím. Sešli jsme z těch zvláštních schodů a Brumbál mi řekl, že jdeme do místnosti zvané Velká síň. Když jsem viděla kousek hradu po cestě jsem byla unešená tak jsem byla teď zvědavá jak bude vypadat taková Velká síň.
Prošli jsme všechno co nejrychleji a já jsem si ani nestihla prohlédnout po cestě další zajímavé obrazy a ostatní věci. Zrovna jsme scházeli z velikých širokých schodů když jsem si všimla obrovských dveří, které byli po levé straně otevřené dokořán. Občas tam ještě vběhl v rychlosti nějaký opožděný student jinak nic. Když jsem nahlédla do Velké síně musela jsem se úžasem zastavit.
Tak tohle je ten začátek. Už nemůžu ustoupit o krok zpět. Můžu jít jenom vpřed. A jestli takhle vypadá celý život na tomhle místě, tak si myslím, že to bude docela dobrý začátek. Dodala jsem si odvahy a přešla pomyslnou hranici mezi mnou, a novým světem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bláňa bláňa | 4. prosince 2008 v 19:30 | Reagovat

moc moc moc hezký!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama