13. Ztráta paměti

8. listopadu 2008 v 19:45 | Arya-Melody |  ...Hříčky osudu...

Hurááá. další kapča.. můžu vám říct že jsem ráda víc než vy...:D Užijte si ji....;-) Budu moc ráda za komenty....

Melodya



Když Melody spadla na zem. Jediné co Brumbál udělal bylo, že nařídil Siriusovi ať se přemístí ke škole a on udělal to samé. Chytl se Melody, Sirius vzal Mika a Jacka a přemístili se. Poté je uložili na ošetřovnu. Mik a Jack byli za chvíli v pořádku a z bezpečnostních důvodů byli přestěhovaní na místo, které znal jen Brumbál. Z Melody to ale nebylo nijak dobré.

Necelé dva týdny ležela Melody v Bradavické ošetřovatelně. Ani jednou se neprobudila. Paní Pomfreyová jí musela pomocí kouzel doplňovat živiny. Jednu chvíli měla neuvěřitelnou horečku poté zas nesnesitelnou zimnici. Žádné léky, které jí paní Pomfreyová nasadila nezabírali. Což bylo nanejvýš divné. Vůbec nevěděli co s ní mají dělat.

Až jednou, se konečně probudila. Bylo to v noci.
Nevěděla, že kdyby se probudila kdykoli jindy někdo by u ní seděl. Nějak si prostě uměla vybrat hodinu. Pomalu se posadila na postel. Připadalo jí jako kdyby byla z másla. Nemohla se pomalu hýbat. Postavila se a protáhla. Snažila se vzpomenout na události proč je na ošetřovně.

Nejdřív si jen vzpomněla na knihovnu pak na snídani a to co říkal Brumbál a jak se se Siriusem přemístili a pak… Už nevěděla. Nevěděla vůbec co se dělo. Snažila se vzpomenout ze všech sil. Nebylo to ale nic platné. Bylo jí ale jasné, že se musela něco stát.

Když jí docvaklo z jakého důvodu se vlastně přemístili začala panika, nervozita, strach. Musela zjistit co se stalo, prostě musela. Zadívala se na různé noční stolky. Na jednom byl výtisk Denního věštce. Okamžitě k nim přeběhla vzala je do ruky a zaměřila pohled na datum. Noviny málem upustila.

,,20. prosince. To snad není možný. Vždyť jsem tady byla skoro čtrnáct dní!" Řekla si pro sebe potichu rozčileně.

Neváhala a zamířila pryč z ošetřovny. Ani nemyslela na to co by na to řekla paní Pomfeyová. Přeběhla k velikým dveřím. Pak si vzpomněla. Kde má hůlku? To snad není pravda oni jí sebrali hůlku. Připadalo jí, že to snad udělali schválně. Dveře byli naštěstí odemčené. Opatrně je otevřela.

Měla na sobě jen bílou košili. Moc jí to nevyhovovalo ale moc to neřešila. Za každý roh, který jí čekal se vždycky opatrně podívala. Přeběhla několik chodeb, kde na ní obrazy začali rozčileně křičet, když kolem proběhla. Nikoho jiného ale naštěstí nepotkala až se dostala k obrazu Buclaté dámy. Až když na ní Mel asi po páté promluvila konečně se probudila z ohlušujícího chrápání. Povrchně se na ní podívala a začala si upravovat vlasy.

,,Co tu chceš? Víš vůbec kolik je hodin?"
,,Ne to nevím, vlastně jsem ani před chvílí nevědělo kolikátého je. Ale od vás potřebuji jen jedno. Mohla by jste mi otevřít?… Prosím." Dodala Mel ještě spěšně aby to lépe vyznělo.

,,Když budeš mít heslo, tak proč ne." Odpověděla jí z úšklebkem.
A sakra. Řekla si Melody. Věděla, že tady to nebude jednoduché. Udržovala si ale naději v to, že jednou bude Buclatá dáma rozumná.

,,Prosím,… tohle je fakt moc důležité, přece víte, že chodím do Nebelvíru ne? Vždycky jste mě potkávala. Musíte si mě pamatovat." Podívala se na ní zoufale. Musela se snažit aby se tam co nejrychleji dostala.

,,Copak já můžu vědět jestli nejsi nadopovaná nějakým lektvarem. Tak hloupá nejsem holčičko." Odfrkla si opovržlivě.

,,To je teda pěkně absurdní představa." Ujelo Melody. Ještě se na ní stihla kysele podívat.
,,Tak se snaž holčičko. Zapoj mozek. Jestli nějaký máš." Dodala uštěpačně.

Mel už nic neříkala. Stejně to bylo zbytečné. Tak dobře. Začnu přemýšlet. Jak bych se to heslo mohla dozvědět. Začala pomalu přecházet po chodbě. No možná, že někdo nechal v knihovně napsaná hesla na nějakém volném stolku. Jo ale ta je zamčená tam se nedostanu. Nemám jít za nějakým učitelem? To by asi nešlo hned by mě poslali zpátky do postele. A v tu chvíli jí to trklo.

Primus je přece Lupin. Co by on dal za heslo? No tak Mel přemýšlej.

,,Kniha?" Podívala se na Buclatou dámu s nadějí. Zakroutila hlavou.
,,Zvíře?"
,,Ne."
,,Jedle?"
,,Ne."
,,Tak sakra co to může být, měsíc?"
,,No vidíš, že nejsi hloupá. Ale jestli budeš příště tak nepříjemná tak tě nepustím." Otevřela jí portrét. Mel jenom zabručela, že děkuje a vyrazila rychle do společenské místnosti. Přeběhla ji bez povšimnutí.

Rychlostí vyběhla schodiště. Před dveřmi se ale zastavila. Zklidnila si dech a opatrně otevřela dveře. V místnosti byla téměř tma. Okny sem ale svítil měsíc. Vkročila dovnitř a zavřela dveře.

,,Melody!" Uslyšela za sebou. Leknutím se otočila. Lily vstala s postele a okamžitě ji objala.
,,Zbláznila ses utíkat z ošetřovny?" Zasekla se. ,,Ale stejně jsem ráda, že jsi tady. Aspoň vím, že ses už aspoň probudila.

,,Plíce, nemůžu dýchat." Kontaktovala ji.
,,Jé promiň. Jen se mi strašně ulevilo. Měli jsem o tebe strašný strach. Brumbál už začínal vypadat zoufale. Jendu chvíli si úplně hořela celá rudá. A pak si byla zase bílá jak kostka ledu a studená. Žádné léky ti nepomáhali. Začínali jsme si už myslet, že se neprobudíš." Dokončila svůj monolog Lily. Tvářila se dost smutně.

,,Lily, to teď prosím neřeš. Vezmu si nějaké věci. Tohle je vážně příšerný hábit. Už v tom fakt chodit nechci. Čapla nějaké džíny a tričko. Lily se nepřevlékla měla normální tepláky. Potichu sešli do společenské místnosti a usadili se na svá obvyklá místa.

Mel si v rychlosti oblékla kalhoty a tričko. Nemohla se obléknout v ložnici dělala by veliký rámus a vážně nechtěla probudit další dvě spolubydlící. Noční košili z ošetřovny pak z odporem hodila na další prázdné křeslo.

,,Tohle už nikdy nechci zažít." Otřásla se a konečně posadila. Lili pořád nic neříkala.
,,Lily, mám problém. Vím, že už asi víte kam jsme se Siriusem šli." Lily tohle jenom beze slova odkývala. Vypadala jako kdyby nemohla mluvit. Melody si toho ale nevšímala potřebovala se dozvědět důležitější věci.

,,Od toho okamžiku co jsme se se Siriusem přemístili si vůbec nic nepamatuji. Snažila jsem se si na něco vzpomenout. Ale ani za nic to nešlo. Můžeš mi prosím tě říct co se stalo. Určitě ti to Brumbál nebo někdo řekl. Nemůžu se zbavit pocitu, že se něco stalo. Něco špatného. Něco hodně špatného. A byla bych ráda, kdyby se ukázalo, že to je jen má fantazie." Zadívala se víc na Lily. Vypadala ještě zaraženěji.

,,Ty,.. ty jsi na mě naštvaná? Kvůli tomu, že jsem nevzala tebe sebou? Nechtěla jsem sebou brát ani Siriuse. Jenže ten by se nenechal přemluvit…" Mluvila by dál kdyby jí Lily konečně nezasekla.

,,Mel,.. o tohle vůbec nejde. Tohle ti v nejmenším nevyčítám. Navíc to bylo jen tvoje rozhodnutí."
,,Tak.. proč se tváříš tak divně? Nechápu to. Drtí mě, že si ani za nic nemůžu na jediný detail vzpomenout. Chtěla bych vědět co se stalo s našima a s Mikem a Jackam. Jenže nemůžu na nic přijít." Lily zase nemluvila. Jen se na Mel dívala s lesklýma očima.

,,Mel… tvoji rodiče." Přešla k Mel a sedla si vedle ní.
,,Co? Co moji rodiče? Jsou v pořádku že jo? Lily řekni, že jsou v pořádku.." Podívala se Melody zoufale na Lil. Lily to nechtěla říkat. Nečekala, že si Mel nic nebude pamatovat. A tím míň chtěla být tím, který jí to řekne. Jenže věděla, že někdo to musí být. A Melody byla její nejlepší kamarádka nemohla jí nechat v nevědomosti.

,,Melody,.. nevím přesně co se stalo když jste se přemístili. Sirius skoro nemluví od té doby co si ležela na ošetřovně a Brumbál se mi taky zrovna nesvěřuje. Vím ale, že tvoji rodiče…. Tvoji rodiče .. jsou mrtví Mel. Zabili je Smrtijedi. Mik a Jack jsou v utajení u rodiny jejichž místo zná jedině Brumbál. Jsou ale v pořádku." Dořekla to Lily a zděšeně koukala na Mel.

Melody seděla. Koukala Lily přímo do očí. Cítila vlhkost v očích.

,,Ne, to není možné. Určitě ses spletla,.. nebo,.. nebo jsou také v utajení jako Mik a Jack víš? Určitě ti to jenom neřekli. Určitě." Mluvila by dál kdyby jí Lily zase neskočila do řeči.

,,Melody, vím to já, ví to i Sirius, James i Remus. Myslíš, že když řekne nám všem o tvých bratrech tak nám bude lhát o tvých rodičích?" Melody věděla, že má Lily pravdu. Nemohla tomu ale uvěřit. Nechtěla. Vstala a rozeběhla se k portrétu. Měla v plánu jít za Brumbálem. Tohle přece není doopravdy. On to prostě musí vyvrátit. Lily běžela za ní a snažila se jí zastavit. Pak už se o to ale ani nepokoušela. Věděla, že to nemá cenu.

Nakonec se ocitli tam, kde chtěla Melody být. Jenomže jí zase zaskočili hesla.

,,Ty pitomý hesla. Kdo to sakra mohl vymyslet!" Zakřičela v zoufalství a kopla vší silou do zdi. Bolelo to ale nevšímala si toho.

,,Cukřenka." Řekla Lily a chrlič se pohnul. Melody jí ani nepoděkovala stoupla si na schody a Lily za ní.

Chrlič se ještě nestačil dostat úplně nahoru a Melody se už snažila dostat z něj. Lily nic neříkala a jen přihlížela. Věděla, že by jí stejně nepomohla kdyby se jí snažila k něčemu přemluvit. Jen doufala, že si to nerozhází u Brumbála.

Když se ze schodů konečně vysoukali Melody se rozeběhla nezaklepala nic a vběhla do Brumbálovi pracovny. To už začínala Lily něco mít na jazyku. Nestihla ale nic říct.

,,Co se stalo s našima? A kde jsou mí bráchové?" Vykřikla hned Melody. V obličeji byla trochu rudá a měla výraz šílence. Brumbál byl kupodivu vzhůru a s unaveným výrazem zvedl hlavu od stolu, opřel si lokty o desku a spojil prsty. Jak to dělával skoro vždycky.

,,Dobrý večer slečno Brooxová a vám také slečno Evansová." Kývl směrem na Lily. Ta jenom kývla hlavou. Měla takové tušení, že kdyby se pokusila promluvit hned by jí překřičela Mel a taky, že měla pravdu.

,,Tak sakra odpoví mi už někdo?" Zeptala se nahlas a rozčíleně se podívala na Brumbála i na Lily.
,,Předpokládám, že vám Lily řekla… o vašich rodičích?" Zeptal se v klidu Brumbál.
,,Jo to teda řekla… a přijde mi to jako pěkná blbost."
,,Obávám se, že Lily mluvila pravdu ať chcete nebo nechcete."
,,Ale to přece…" Zasekla se. Když to říkala Lily tak pochybovala ale když to teď říká Brumbál. To přece nemůže být pravda. To se přece nemůže stát zrovna jí. A najednou jí to všechno začalo běžet před očima. Začala si vzpomínat. Při vzpomínce na mrtvé rodiče ležící na zemi jí začali vlhnout oči. A pak ten oheň. Chytla se židle, která stála před ní.

,,To není možný. Vždyť … vždyť se nic nedělo. Pak najednou si to jako náhodou namířili Smrtijedi zrovna k našemu domu?"

,,Nedomnívám se, že by tam byli jen náhodou. Řekl bych dokonce, že je tam někdo poslal." Řekl vážně Brumbál a ukázal Melody na křeslo.

,,Oni už to vědí, že ano?" Všichni v místnosti věděli o čem Melody mluví.
,,Slečno Evansová mohl bych vás požádat abyste nás nechala o samotě?" Podíval se na Lil.
,,Jistě." Lily na nic nečekala věděla, že jí o tohle požádá a okamžitě vyklouzla z pracovny. Nechtěla u toho už být.

Sjela ze schodů a namířila si to zpátky do společenské místnosti.

Když řekla heslo Buclaté dámě, která byla docela rozčílená a otevřeli se dveře zaskočili ji rozčilené hlasy, které se linuli ze společenky. Nebyli moc hlasité majitelé se snažili mluvit tiše ale bylo poznat, že nejsou moc dobře naladěni. Když se Lily ještě víc přiblížila poznala už o koho jde. Byli to James a Sirius.

,,Nemůžeš tam teď jít. Vždyť šli za Brumbálem co myslíš, že by ti na to asi řekli. A Melody si navíc na to všechno vůbec nepamatuje." Říkal zrovna James.

,,Nepamatuje? Jakto že si na nic nepamatuje? A jak tohle víš?" Odpověděl zmateně Sirius.
,,Byl jsem tady když Mel přišla z ošetřovny. Probudil jsem se ale až když se tu bavila s Lily. Připadalo mi divný do toho nějak zasáhnout. Podle všeho jsem to neměl říkat ani tobě."

,,Ahoj." Ohlásila se v tu chvíli Lily.
,,Lily!" Řekl překvapeně James.
,,Kde je Melody?" Zeptal se okamžitě Sirius.
,,Je u Brumbála a vážně bych ti nedoporučovala tam chodit. A už si vzpomněla." Řekla směrem k Jamesovi.

,,Sakra!" Vykřikl Sirius vyběhl zpátky k ložnicím a už si jich nevšímal. Poslední co slyšeli bylo hlasité bouchnutí dveří.

James už chtěl běžet za ním Lily se ale ozvala.

,,Nech ho být. V tomhle mu nepomůžeš."
,,Doufám, že nikoho nevzbudí." Prohodil James. Lily zamířila k jednomu z krbů, který už skoro nehořel a sedla si na jednu z pohovek. James šel za ní a sedl si kousek vedle ní. Opřel si lokty o kolena a díval se na ní. Vypadala ustaraně.

,,Takže ty si tady byl? Proč si nic neřekl?" Zeptala se ho. Neznělo to naštvaně nebo tak. Spíš jí to jen zajímalo.

,,Jo, byl. Probudil jsem se když si jí to zrovna říkala. Nešlo to neslyšet." Lily jen zakývala hlavou, že slyšela. Chvíli bylo ticho. A pak najednou začala Lil mluvit.

,,Stejně nechápu, že se to stalo zrovna Melody. Vždyť její rodina nikdy nikomu nic neudělala. Přesně vím co Melody bude chtít udělat. A řeknu ti, že se mi o ní přijít fakt nechce." Kousala si spodní ret. Znala Melodyiny rodiče a měla je ráda. Byli na ní vždycky hodní.

,,Lily?" Ozval se James.
,,Podívej se na mě prosím." Lil se na něj podívala. James viděl jak se jí lesknou oči. Nechtěl ale nic dělat. Nehodlal jí k něčemu nutit. Čekal jestli udělá něco ona. A také že ano.

Koukala na něj jen pár vteřin a za chvíli se mu vrhla kolem krku. James byl rád ale nepředstavoval si to zrovna v takovéhle situaci. Pevně ji objal snažil se jí uklidnit. Lily si užívala ten pocit bezpečí. A v tu chvíli si přála aby to tak bylo napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni....

....

Komentáře

1 LaFille LaFille | Web | 12. listopadu 2008 v 17:40 | Reagovat

to je fakt supeer...! další kapču!

2 Annie Annie | 27. listopadu 2008 v 18:44 | Reagovat

super kapča.....rychle další;-)

3 moreen moreen | Web | 12. prosince 2008 v 21:49 | Reagovat

skvělá povídka, moc se mi líbí, přibude nějaká nová kapitolka? v nejbližší době? :D btw, nechceš spřátelit? mám i webovku s povídkama, nejen s layema

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama