IV. Srážka

30. ledna 2009 v 12:34 | Arya-Melody |  ...Sobě nesouzeni...

Po dlouhé době prozměnu k téhle kapitolovce přídávám nějaký ten příspěvek... Důležitá věc: přejmenovávám ji... název mi příjde moc dlouhý a příliš nepopisuje podstatu toho příběhu.... já vím já vím.. jsem hrozná... no ale nicméně nový název je Sobě nesouzeni. Navíc myslím, že to pro vás tahle kapitola bude trošku šok... nabýrá to nový spád... tak pilně pište komenty.:D

aryaM


Seděla jsem na bradavickém pozemku pod mím oblíbeným stromem, koukala na obrovské jezero a na lesy okolo Bradavic a přemýšlela jsem o posledních dvou letech. I přes to, že jsem se za dva roky naučila téměř vše co ostatní žáci v Bradavické škole čar a kouzel za šest let necítila jsem žádnou úlevu.
Když jsem s tímhle velikým úkolem začínala před dvěma lety, už tehdy jsem se těšila na to až to budu mít za sebou. Teď, když mě čekali poslední čtyři měsíce perného doučování, nemohla jsem uvěřit, jak rychle to uběhlo.
Přesně,... je to tak. Dva roky uběhli od té doby, co jsem přišla jednou ze své staré mudlovské školy a našla dům v troskách a v něm i mého mrtvého bratra a rodiče unesené. Ještě teď nevím jistě, jestli jsou moji rodiče naživu, nebo jestli jsou stále v zajetí u Voldemorta. Ani za nic jsem za ty léta co jsme to probírali s Lily nemohla přijít na to, z jakého důvodu by si je Voldemort nechával. Nakonec jsem usoudila, i když jsem se snažila to sebevíc odvrátit všelijakými argumenty, že nejlogičtější by pro Voldemorta bylo, kdyby je oba zabil. Nakonec jsem se s tímhle smířila. Nic jiného mi ani nezbývalo.
Zvedla jsem se, zanechala jsem za sebou krásný výhled a zamířila zpátky k hradu. Nerada jsem o těhle věcech přemýšlela, akorát mě to uvádělo do špatné nálady a měla jsem pak tendence sedět v klubíčko a žadonit nad tím, jakej mám blbej život. Toho jsem se chtěla ušetřit. Urychleně jsem musela najít osobu, která by mě rozptýlila od těhle myšlenek. Napadla mě jedině Lily. I když byla takzvaně po mudlovsku ,,šprt" měla jsem jí ráda takovou, jaká byla a za nic bych jí nevymněnila.
Měla jsem namířeno do knihovny, kde většinou trávila svůj volný čas, pokud jsme nebyli spolu. Aspoň vždycky tam byla, když jsem jí hledala. A ani tentokrát jsem se nemýlila. Chvíli mi sice trvalo než jsem jí v rozhlehlé knihovně našla, ale přece jen ano. Byla neobvykle zaneprázdněná. Stála naproti jednomu klukovi jménem James Potter - člen Pobertů - jak se dalo očekávat, obličej měla skoro stejně rudý jako její ohnivé vlasy. Já jsem si už na její střety s Jamesem zvykla, takže mě to nijak nevyvedlo z míry, když jsem je dva našla po zuby v sobě s křikem a nadávkami. Narozdíl od ní mě tihleti členové záškoláckého spolku nikdy moc nevyvedli z míry. Neustále provokovali, já jsem ale dobře věděla, že se prostě snažej dělat frajery. Moc dobře jsem to znala z mojí bývalé školy, bylo mi jasný, že James chce akorát na Lily udělat dojem. Taky jsem jí ale nic neříkala. Věděla jsem, že dokud na to nepříjde sama, tak je zbytečný jí něco takovýho říkat a vyslechnout si pak nadávky takovýho druhu, který jsem v životě neslyšela.
,,Dej mi už konečně pokoj Potter. Nemám na tebe náladu." Syčela mu zrovna do obličeje Lily. ,,Copak mě nemůžeš nechat aspoň malinkou chvíli napokoji? Pokud vím tak zapřísáhlý učenec nejsi, takže mě laskavě omluv." Otočila se na potpatku a zamířila opačným směrem než jsem šla já. V tu chvíli jsem si jenom pomyslela: Už zase... Vždycky když se pohádá s Jamesem, tak udělá přesně to, co se mi nejméně hodí. Jenom jsem si povzdechla a pokračovala dál směrem, kterým Lily odběhla. Ještě jsem se zastavila u Jamese.
,,Ty máš ale dar." Poznamenala jsem. James se ale k mému překvapení zklamaně podíval k zemi.
,,Nejspíš to tak už bude." Otočil se a odešel nevím kam. Jeho reakce mě docela překvapila. I když ho věčně provázela ohledně Lily smůla, nikdy se nenechal zvyklat. Musela jsem jít ale za Lily.
Naštěstí nebyla moc daleko, takže o pár chvílí později jsme už seděli u krbu a já poslouchala přednes o tom jak je James Potter namyšlený.. nesnesitelný... hloupý.. arogantní a já nevím co všechno. Moc mi to ani nevadilo aspoň jsem nemusela přemýšlet nad tím o čem poslední dobou uvažuji pořád. O tom co jsem udělala a neudělala pro své rodiče.
I když teď říkám, že často přemýšlím o tom co se stalo a nestalo, neznamená to, že jsem se celý ty dva roky nudila. Nazbírala jsem víc dobrých zážitků, než za čtrnáct let mího života mezi mudly. Častokrát jsem měla šoky s toho, co jsem se dozvěděla. Třeba, že opravdu žijou draci a obři. Nemohla jsem pochopit, jak to můžou ti kouzelníci všechno takhle utajit. Když si nějaký potřeštěný obr umane, že srovná se zemí vesničku pár kilometrů pod svým uzemím. Rázem mi to ale bylo vysvětleno. Jasně, jsou v tom zase kouzla. Paměťové kouzlo, matoucí kouzlo a já nevím co všecno ještě. Osobně by se mi moc nelíbilo, kdyby jsem viděla draka a přišel by nějakej chlápek z hůlkou, mávnul s ní a vturánu bych věděla kulový. Já jsem teda žádného draka ani obra neviděla - takže se rozumí, že jsem měla určité pochybnosti - když nám s Lily ale Hagrid ukázal jednorožce, tak mi bylo jasný, že obři nebo draci nejsou sebemenší překážkou.
Jasný taky je, že jsme s Lily pořádali i pár nočních vycházek, aby jsme pořádně prozkoumali hrad. Lily se do toho někdy moc nechtělo. Nerada oklamávala učitele. Vždycky jsem jí ale přemluvila a myslím, že nikdy nelitovala. V příštích dnech totiž mohla zabočit do nějaké té tajné chodby, aby se skryla před osobou, kterou v tu chvíli nechtěla vidět. Jednou nás ale přece jenom chytili. Do dneška si to ani jedna neumíme vysvětlit. Měli jsme to přesně naplánované, Nakonec jsme usoudili, že to byla prostě smůla. Tehdy nás napráskal Peter Pettigrew. Rázoval si to naproti nám s profesorkou McGonallagovou jako by se nechumelilo. V tu chvíli jsem myslela, že mu snad urazím palici. Vlastně dodneška mám na něj hrozný vztek. S Lily nám ale nedocházelo, jak mohl vědět, kde jsme, když jsme pozorně sledovali všechno co se šustlo. A v žádným případě by jsme nedovolili, aby jsme se nechali sledovat něčím takovým malým, hnusným, protivným a nepopsatelně natvrdlým jako je Petter Pettigrew.
Časem jsme to ale přestali řešit, leda až potom, co jsme zapomněli na zážitky z trestu, kterej jsme kvůli tomu dostali. Celej víkend čištění nepotřebných pohárů v Pamětní síni. Ruce mě boleli ještě dlouho potom. Taky jsem se několik týdnů nevraživě dívala na profesorku McGonallogovou, která ale moje pohledy nebrala vůbec na vědomí. Což mě štvalo ještě víc. Lily na mě taky kvůli tomu byla pár dní naštvaná. Profesorka k ní totiž pronesla něco v tom smyslu, že jí zklamala. To Lily opravdu nemohla vydejchat. Později ale i profesorka na to zapomněla - nebo to aspoň hrála, že zapomněla - a už zase se k Lily chovala jako dřív.
Jednuduše v Bradavicích jsem se ty dva roky opravdu bavila. Trávila jsem tu i prázdniny, protože jsem neměla kam jít a stejně jsem se musela celé prázdniny doučovat. Bylo to dost otravný, aspoň ale nemusím studovat déle než Lily a ostatní v mém ročníku. Tenhle rok mě sice ještě čekají prázdniny také prostudované, ale snažím se to dohnat v průběhu prázdnin a prakticky kdykoli kdy mám čas. Takže možná to stihnu v normálním termínu. Za čtyři měsíce končí můj poslední školní rok, a když budu mít štěstí, tak tu nebudu sedět ještě další dva měsíce. Tahle myšlenka mě poháněla k tomu abych se učila.
,,Příšerně mi s tím leze na nervy, a jak si pořád cuchá ty svoje vlasy, jako kdyby to někoho zajímalo..." zachytila jsem kousek z Lilyiných nadávek.
,,Nepřemýšlela si někdy nad tím, že o tebe opravdu stojí?" vyklouzlo ze mě, abych řekla pravdu poslouchat to déle jak půl hodiny je o rozum. Poslední dobou o něm Lily mluví neustále.
,,Cože?" Lil na mě koukala celá udivená co jsem to řekla.
,,No řekni mi, kdyby tě chtěl jen jako bokovku, proč to na tebe zkouší už od prvního ročníku jak ty sama říkáš?" řekla jsem nasrozuměnou a koukala, jak Lily mění barvu v obličeji.
,,Copak já vím? Třeba ho to baví mě věčně provokovat."
,,Pochybuju. Když to někdo dělá jen kvůli zábavě, nedrží ho to sedm let." musela jsem uznat, že moje argumenty jsou o dost přesvědčivější než ty Lilyiny. Lily si to evidentně uvědomila a už nic neříkala. Opřela se do křesla a vypadala, že přemýšlí. Já jsem jí nechala v zadumání a rozhlížela jsem se po společenské místnosti. Tohle místo mi bude chybět. Uvědomila jsem si až teď, když jsem koukala na prváky v malém kroužku, jak se něčemu potichu chychotají. Z přemýšlení mě ale vytrhli kroky spolu s hlasitým zvonivým smíchem, který se ozíval od obrazu Buclaté dámy. Respektive z její chodby. Zanedlouho vyšel James Potter ověnčený dvěma plavovláskama, které se hlasitě smáli zřejmě jeho vtipu. Hodila jsem očkem po Lily, jak zareaguje. Ta na Jamese hleděla s takovým vztekem, který jsem u ní ještě neviděla.
,,Aspoň tě přestane otravovat." prohodila jsem, abych jí ještě trošku popostrčila. Zafungovalo to. Lily po mě hodila také jeden ze svých vražedhých pohledů, vstala, vzala si svoje věci ze stolku a vypochodovala ze společenské místnosti po schodech do naší ložnice. Na Jamese se ani neohlédla, zato James ten po ní pokukoval pořád. Vítězoslavně se usmál, když viděl, jak se Lily tváří.
,,Tohle není normální." řekla jsem si pro sebe potichu. James po sedmi letech přišel na to, jak Lily dostat. Úžasný objev. Zvedla jsem se z křesla a namířila si to ze společenské místnosti. James už ze sebe sundával ruce, které ho ošahávali a zdaleka nebyl tak milý, jako když tady byla Lily. Dvě plavovlásky pak uraženě odpochodovali.
,,Dvanácteráku ty seš vážně pako. To byla obrovská šance. Kdy už konečně zapomeneš na Evansovou." slyšela jsem ještě za sebou Siriuse Blacka, jak říká Jamesovi. Svým způsobem měl pravdu. Když o něj Lily sedm let nezavadila pohledem, proč by se to mělo stát teď? Vyšla jsem zpoza portrétu Buclaté dámy. Pak jsem chtěla jít za Lily, jen jsem jí musela nechat vychladnout. Teď by rozhovor nikam nevedl.
Bylo celkem pozdě a v Bradavickém hradě bylo dost temných koutů, kde jsem si mohla v klidu zapřemýšlet. Měla jsem na sobě stále školní hábit, nějak jsem se nestihla převléknout. Moc v lásce jsem ho neměla už od té chvíle, kdy jsem ho kupovala poprvé. Skládaná sukně mi byla přiliš krátká. Večně jsem si jí stahovala. No prostě neustále jsem musela dávat pozor, jestli mi někde něco nečouhá a další věci. Bylo to otravný. Kravatu jsem nosila uvolněnou, protože pořád škrtila a štípavý svetr jsem nosila jen tehdy, když mi byla opravdu velká zima. Na ten jsem měla obvzlášť velkou averzi. Podkolenky mi nijak nevadili.
Šla jsem pomalu jednou z uliček hradu. Ruce jsem měla zkřížené na hrudi začínala mi být zima. Až teď jsem si uvědomila, že dnes do sebe musím nasoukat nějaké to učivo. A jak se mi do toho nechtělo. Už jsem toho měla plné zuby. Doufala jsem, že s Lily to vyřeším rychle. Příšernou rychlostí do mě někdo vrazil. Svalila jsem se na zem jak pytel brambor a chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala. Bolela mě ruka od pádu na zem. Dotyčná osoba, která se teď také sbírala s nadávkami ze země byl nejspíš kluk. Zvedla jsem se a jak jinak nejdřív jsem musela upravit tu otravnou sukni.
,,Trénoval jsi na olympiádu nebo co?" řekla jsem, ale snažila jsem se aby to nevyznělo nijak naštvaně.
,,Cože?" a sakra. Pomyslela jsem si. Tohle se mi stává pořád. Zapomínám, že kouzelníci neznají stejné věci jako mudlové a já mám pořád tendence přirovnávat něco k něčemu z mudlovského světa.
,,Ale nic, ale proč se tak ženeš?" zeptala jsem se a až teď jsem si všimla, KDO je vlastně ta osoba. Nejdřív jsem si myslela, že je to Sirius Black. Pak jsem si ale všimla drobných nepodobností v tváři člověka naproti mě. Byl to určitě jeho bratr. Viděla jsem ho poprvé. Měl na sobě hábit s barvami zmijozelské koleje. Teda, hábit, jenom kravatu a odznak, který naznačoval, že je ze Zmijozelu. Vlasy měl rozcuchané od běhu. Daleko za nimi se ozvali zvuky od běžících postav. Otočila jsem se tím směrem, ještě tam nikdo nebyl vidět. Pak jsem se otočila zpátky na Siriusova bratra. Nějak jsem si nemohla vzpomenout jak se jmenuje. On mě však najednou chytl za předloktí a zatáhl mě do přístěnku pro košťata, který byl kousek od místa, kde jsme před chvílí stáli. Vůbec jsme si ho nevšimla, když jsem tudy vždycky procházela. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem ho vůbec viděla.
,,Co to děláš?" snažila jsem se bránit, jenomže Siriusův bratr mě nesmlouvavě zatáhl tam kam chtěl. Naposledy se kouknul směrem, odkud byli slyšet kroky běžících nohou, a poté do přístěnku zalezl taky. Byla jsem k němu otočená zády. Zrovna jsem se chtěla otočit k němu čelem, abych se zeptala co to má jako znamenat, jenomže on mě chytl a přitiskl mi ruku na pusu, abych nemohla mluvit. To už jsem vážně byla vytočená. Si hraje na Zorra nebo co?
,,Buď sticha, pokud nechceš aby nás našla parta rozzuřených zmijozeláků." řekl to, jako kdyby on sám k nim nepatřil. Jenomže já věděla co taková parta zmijozeláků dokáže udělat a opravdu jsem nechtěla aby našli zrovna mě, i když fakt jsem nemohla pochopit proč hledají jednoho ze svých. Siriusův bratr mě ale stále držel za pusu, kdyby mě to náhodou nepřešlo. Zanedlouho parta zmijozeláků dorazila tam, kde jsme před chvilkou stáli. Naneštěstí se zastavili kousek od přístěnky. Uklidňovala jsem se tím, že si ho určitě nevšimnou, protože stáli o kus dál než jsem stála já se Siriusovým bratrem.
,,Kam zase zmizel? Tenhle týden je to už nejmíň po druhé co něco provedl a Lucius ho furt omlouvá, už mě to přestává bavit." řekl jeden rozčíleně. Potom to tam ještě chvílli rozebírali a zakrátko se rozeběhli dál. Jen co se přestali ozývat jejich kroky naštvaně jsem ze sebe sundala jeho ruku.
,,Copak ses pomát?" vykřikla jsem na něj a rozrazila dveře od přístěnku.
,,Nemáš nic jinýho na práci, než držet holky v zajetí v přístěnku na košťata?" věděla jsem, že to neudělal schválně, ale kdyby mi řekl o co jde odešla bych pryč hned.
,,Nekřič nebo se vrátí." napomenul mě v klidu a vyšel si suveréně z přístěnku a zavřel za sebou dveře. Mrkla jsem na jeho ruce. Rukávy od košile měl vyhrnuté. Většina holek kouká na jiné věci, ale mě zajímají hlavně ruce a oči. Měl je svalnaté a velké. Prostě fakt pěkný. Hned jsem si ale uvědomila, že jsem na něj naštvaná.
,,No jasně, promiň." řekla jsem ironicky.
,,Můžeš mi aspoň říct, jak se jmenuješ?"
,,Nemyslíš, že by tě to ohrozilo?" zeptal se stále v klidu. Ta jeho flegmatičnost mě začíná štvát.
,,Ha, ha, jak se jmenuješ? Měla bych to vědět, abych tě jim mohla nahlásit." hodila jsem hlavou směrem k místu, kde se předtím zastavila parta zmijozeláků.
,,To bys neudělala." Siriusův bratr se rozešel směrem pryč. Já jsem ho ale nehodlala nechat odejít jen tak bez vysvětlení. Srovnala jsem s ním krok a pokračovala v rozhovoru.
,,Jo udělala."
,,Tak proč mi neřekneš ty svoje?" zeptal se na oplátku zastavil se a zkoumavě si mě prohlížel.
,,Nejsem ten, kdo někoho násilím narve do přístěnku na košťata. Řekla bych, že si jméno zasloužím." ruce jsem si založila na prsou.
,,Regulus."
,,Díky, předpokládám, že Black. Už musím, až se někdy příště uvidíme pokus se mě nenarvat do přístěnku na košťata ano?" nečekala jsem na odpověď a rozešla jsem se opačným směrem. Regulus, zajímavé jméno. Proběhlo mi hlavou. Zajímavé ale je, že jsem ho na škole zatím ani jednou neviděla.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teresie Teresie | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 16:08 | Reagovat

Juchůůůůůůůůůůůůůů :D To bylo naprosto úžasný!!! Já Reguluse úplně žeru, a tady to ještě k tomu vypadá, že bude celkem hodnej!!!! To je úžasný!!!!! Rychle piš dál!!!! Ještě, že jsem si týhle povídky všimla :o)) Těším se na další kapču, tak si pospěš ;o) :o))

Terinka

2 Arya-Melody Arya-Melody | Web | 19. února 2009 v 19:13 | Reagovat

Terko... nwm kdy bude další pač mi to teď nějak nemyslí ale vynasnažím se..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama